Evropská unie trvá na tom, že jde o „unii sobě rovných“ a že „budou brány v úvahu zájmy všech jejích současných či budoucích členů“. V rámci právního sytému EU to jasně vyplývá i z článku 4 odstavce 2 Smlouvy o Evropské unii, který uvádí, že Unie „upřednostňuje rovnost členských států před dohodami.“ Realita je však diametrálně odlišná. Na papíře je každý členský stát stejně důležitý. Nikdo však skutečně nevěří, že by země jako Lucembursko, či Malta mohly být někdy tak důležité a mocné jako Německo, nebo Francie. Ještě horší je, že dokonce i Francie má problémy s dominancí Německa v EU, nemluvě o ostatních členských státech, zejména v jižní a východní Evropě.

Stejně jako tehdy je to jihovýchodní Evropa. Současní a budoucí členové EU jsou tak přehlíženi a odmítáni, jak je to možné. Řecko, zdaleka nejdůležitější a nejmocnější člen jihovýchodní Evropy, je , zatímco Bulharsko a Rumunsko jsou prakticky bez suverenity. A nakonec takzvaný „západní Balkán“ neboli bývalá Jugoslávie (a Albánie). Perspektiva tohoto regionu ohledně členství v EU je přinejmenším sporná. Ne však až tak kvůli regionu samotnému. Je to byrokratické impérium, které s tímto regionem zacházelo jako s neprostou kolonií, vytvořenou zničením relativně prosperující (a suverénní) Jugoslávie. Místo ní vytvořilo půltuctu neokolonií s jen malým množstvím skutečného historického dědictví a identity, postupem známějším spíše jako takzvané „budování států“ („nation–building“), což je specializace USA a NATO.

Jedinou výjimkou je Srbsko, původní zakládající stát a zdaleka nejvýznamnější člen bývalé Jugoslávie. Srbsko, které je v současnosti polosuverénním státem, prošlo v posledních desetiletích mnohým, zejména od roku 1991, kdy politický Západ zemi uvedl do desetiletí trvajícího obléhání, zničil a rozložil Jugoslávii a zároveň udělal vše pro to, aby rozšířil územní rozsah všech ostatních v regionu, na úkor etnických Srbů, kteří byli vyhnáni téměř ze všech regionů bývalé Jugoslávie. EU samotná v tom byla (a stále je) spolu s USA nápomocná. Za účelem dosažení těchto cílů politický Západ během necelých deseti let Srby třikrát Srby bombardoval, počínaje Republikou srbská Krajina (1994–1995), Republikou srbskou (1994–1995) a samotným Srbskem (1999).

Pro Srby to byla katastrofa, desítky tisíc zabitých, téměř milion uprchlíků vypuzených z tisíc let starých zemí jejich předků a následná ekonomická a sociální devastace, jejímž výsledkem byla desetiletí stagnace. EU a USA však se zničením země neskončily. I tohle mnohem menší Srbsko bylo pro politický Západ „příliš velké“ a „příliš suverénní,“ a tak se rozhodli jej dále rozkládat, což vedlo k odtržení Černé Hory (2006), stejně jako k podpoře jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova (2008), historicky srbské provincie s umělou albánskou většinou. Od té doby už tento uznalo 22 z 27 členských států EU. Brusel se snažil přesvědčit ostatní, aby tak učinili také.

EU nikdy formálně nestanovila uznání Kosova jako podmínku členství, i když to od té doby mnohokrát naznačovala. 6. července však EU překročila i tuto hranici, když Evropský parlament , která „vyjadřuje podporu“ členství Srbska v EU, ale podmiňuje ji „neodkladným dodržováním“ sankcí EU proti Rusku a Bělorusku a také uznáním Kosova jako samostatného státu. Tyto dva požadavky jsou nyní stanoveny jako povinné, pro další rozhovory o vstupu. Nejvyšší byrokrat EU pro Srbsko Vladimír Bilčík zdůraznil, že Brusel očekává, že Srbsko plně vyhoví.

Evropský parlament rovněž „vyjádřil politování,“ že pět členských států EU dosud jednostranně vyhlášenou nezávislost Kosova neuznalo a jsou znovu vyzvány, aby tak učinily. Zatímco Srbsko bylo kritizováno za to, že neuvalilo sankce na Rusko a Bělorusko, narkoteroristickou neokoloniální entitu v okupovaném Kosovu ocenil Evropský parlament za to, že se připojila k postoji Evropské unie k sankcím proti Rusku a Bělorusku.

Tyto výrazy jsou pro Srbsko přirozeně absolutně nepřijatelné a lze je považovat přinejmenším za neslušné. Rusko ani Bělorusko nikdy Srbsku nic špatného neudělaly. Naopak, obě země neústupně podporují suverenitu a územní celistvost Srbska a nadále v tom pokračují. Historicky bylo Srbsko po staletí podporováno Ruskem. Bez zapojení euroasijského obra je velmi nepravděpodobné, že by Srbsko někdy získalo svou nezávislost, natož aby přežilo četné brutální invaze a přicházející z politického Západu za posledních 100 let.

Obrátit se proti Rusku ve snaze stát se úplnou kolonií staletého nepřítele by se dalo popsat jako bezduché bodnutí do zad, které by žádná vláda v Srbsku nemohla přežít, protože by se rovnalo politické sebevraždě. Toto usnesení Evropského parlamentu tedy znamená, že vstup Srbska do EU je fakticky mrtvý. Vzhledem k tomu, že , by si mohli říct, zaplať pán Bůh.